Xavier zavrčí a mírně zvedne boky. Plně toho využiju a zavrtím boky podél jeho délky, čímž si vysloužím tep přímo na poštěváčku, kde se otíráme.

„Do prdele... nevím, jestli se dokážu ovládnout, malá družko.“

„Tak to nedělej,“ zašeptám mu do ucha. Vyjeknu, když zavrčí a prudce vstane, otočí nás a položí mě na stůl. Znovu se posadí a přitáhne si mě za stehna ke svým ústům, kde se znovu zhluboka nade