Když poslední duše zmizí ve světle, prázdnota se usadí tak hluboko, že to skoro působí jako klid. Skoro. Zírám na kosu ve své ruce, na slabý třpyt prachu z duší, který ulpěl na čepeli, a vydechnu tak, až mi zachrastí v hrudi. Nic. Žádný klid. Žádná jasnost. Jen ta samá bolest a Maceyina tvář, která mi problikne před očima pokaždé, když mrknu, zvuk jejího hlasu přehrávající se v dutině mezi údery s