Hrabala jsem se pozpátku po štěrku, dlaně mě pálily, jak se do nich zabodávaly drobné kamínky a klacíky, a srdce mi bušilo tak silně, až to bolelo. Deanův stín se dlouze táhl po hlíně, jak ke mně kráčel, oči planoucí čímsi ošklivým a nerozpoznatelným. Úšklebek zmizel, nahrazený vztekem, čistým, vřícím vztekem.

„Měla bys být vděčná,“ zavrčel. „Máš vůbec tušení, kolik holek by vraždilo, aby byly na