Vrátili jsme se do domu smečky jako bouře, boty na štěrku, dech viditelný v chladném vzduchu. Místo bzučelo tuctem malých úkolů najednou: lidé se hlásili, rozkládaly se mapy, tváře se k nám obracely s otázkami a strachem. Nechal jsem ruce v kapsách, aby se mi netřásly.

„Kam jsi je dal?“ zeptal jsem se Xaviera bez obalu, když jsme procházeli chodbou. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. Potřeboval