Každý instinkt ve mně křičí, abych se pohnul. Abych se prodral přes ty stráže, vtrhl do jeskyně a vytáhl ji ven jen silou své vůle. Ale Envyina ruka mě stále pevně drží za paži a uzemňuje mě jako řetěz ukovaný z trpělivosti a krve.

„Počkáme,“ říká a nespouští oči z ústí jeskyně. „Alespoň pár hodin. Dokud nebudeme přesně vědět, s čím máme tu čest.“

Z těch slov mě bolí zuby. „Čekáme už dny.“

„A ona