Schůze končí tichým smíchem a příslibem večerního táboráku, ale nálada se prudce změní, když Envy vstane a tiše pronese: „Necháme ji teď přivést.“

Z hrudi se mi vytrácí veškeré teplo. Přesně vím, koho má na mysli. Elliotova ruka si pod stolem najde tu mou a prsty ji jednou pevně stisknou. Je to němé ujištění, ale uklidňuje mě víc, než by kdy svedla slova. Kývnu na matku, přestože mám hrdlo stažené