Stropní ventilátor nade mnou vrže, jako by zvažoval svou vlastní smrtelnost.

Ležím tu už... chvíli. Nespím. Jen jsem v klidu. Přivřené oči, jedna ruka přes břicho, poslouchám, jak dům dýchá. Mysl mi bloudí bez cíle. Nicnedělání je podceňované.

To ticho je fajn, dokud trvá.

Pak se vstupní dveře rozletí, jako by jim Tyler dlužil prachy. Slyším ten známý, chaotický rytmus jeho příchodu do místnosti: