Nemůžu na něj přestat zírat.

Je mi dokonce jedno, že jsme uprostřed hry na vadí nevadí, která se rychle zvrhává v něco mezi chaosem a naprostou divočinou. Na ubrouscích jsou kůrky od pizzy, všude poloprázdné kelímky a lidé rozvalení na obřích pohovkách, jako by to byla filmová scéna z nějakého studentského bratrstva.

Ale jediné, na co se dokážu dívat, je Asher Hayes.

Nehybný jako socha. Klidný jak