Než dorazíme zpátky do srubu, tep mám pořád ještě trochu rozhozený.

Je toho moc. Všeho je moc. Ale vím zatraceně dobře, že nepřestanu. Nemůžu.

Rozkopnu dveře botou a podržím jí je; sleduji, jak vchází dovnitř, tváře zrůžovělé zimou, oči stále trochu skelné ze všeho, co jsem jí řekl. Svleče si bundu a zuje boty, odloží je ke dveřím a pak si mne ruce. Ve srubu je zima, z ohně zbyly jen uhlíky.

„Zase