Musela to být hodina. Možná o trochu víc.

Oheň dohořel na uhlíky, praskání se změnilo v tiché syčení, jak se dřevo sesedalo. Zvykl jsem si na mihotání teplého světla hrajícího na mých zavřených víčkách, na vůni starého papíru a kůže, na pravidelný rytmus vlastního dechu.

Bylo to skoro... klidné.

Což je u mě vzácnost.

Z té nehybnosti jsem napůl znecitlivěl, tělo ztěžklo, napětí pomalu vyprchávalo z