Jakmile jsme uvnitř, Penny si kopnutím zuje boty, špičky uší má stále zčervenalé chladem. Trochu se otřese a zamíří rovnou ke krbu, cestou popadne z hromady poleno a skloní se, aby otevřela kovovou mřížku.

Pozoruji ji, zády se opírám o dveře a tep mi stále duní v uších z toho, jak mě ještě před minutou objímala nohama. Její vůně na mně ulpěla – ten slabý závan vanilky a mandlí. Teď ho mám plnou hl