Než dorazíme ke srubu, pláču už sice o něco méně, ale tělo se mi pořád třese a srdce mám sevřené, jako by se scvrklo na poloviční velikost. Hřbetem ruky si otírám tváře, ale slzy tečou dál.

Max mě doprovází ke dveřím, ruku má stále něžně kolem mých ramen. Skloní se ke mně, hlas má tichý a opatrný.

„Budeš v pořádku?“

Přikývnu, i když je to roztřesený, nejistý pohyb. „Jo. Myslím, že jo.“

Zhluboka se