Začalo to kručením.

Ne hromu. Ne nějakého nového přicházejícího dramatu.

Prostě… mého žaludku.

„Myslím, že umírám hlady,“ řekla jsem tiše ze sedadla spolujezdce, schoulená pod Asherovou mikinou, jako by to byla zátěžová deka. Nohy jsem měla složené pod sebou, vlasy rozcuchané, tělo ještě napůl spící. První polovinu cesty jsem celou prospala a cítila se kvůli tomu provinile, ale když jsem se probud