Asher neřekne ani slovo, když opouštíme budovu.

Vezme mě za ruku – spíš ji *drapne* – a vykročí napřed s takovým odhodláním, že skoro zakopnu, jak se mu snažím stačit. Jeho prsty jsou kolem mých zamčené v sevření tak pevném, až mě bolí klouby, ale nic neříkám.

Ani já nechci, aby mě pustil.

Nohy mě pálí, jak klušu, abych srovnala krok s jeho dlouhými, rychlými kroky. Neohlíží se. Jen mě drží jednou