Znovu mě políbí, jemně a pomalu, jako by se snažil zapamatovat si tvar mého úsměvu. Jako by se snažil uklidnit i svůj dech. A kdybych to nevěděla lépe – kdybych nevěděla, jak pečlivě střeží tu bouři za svýma očima – skoro bych přísahala, že se tam zalesklo něco vlhkého, něco skleněného, co hrozí vytrysknout na povrch.

Slzy.

Možná šťastné. Nebo takové, které jsou příliš složité na to, aby se daly p