Je v mém náručí sotva při vědomí, její tělo lehké, ale bezvládné na mé hrudi. Jsem na zemi, chovám ji, šeptám jí, snažím se ji udržet tady se mnou, připoutanou k něčemu, co není tahle noční můra.

„Princezno,“ mumlám a odhrnuji jí vlhké prameny vlasů z obličeje. „Držím tě. Jsi v pořádku. Zůstaň se mnou.“

Dýchá – bože, ona dýchá –, ale příliš mělce, příliš pomalu. Řasy se jí chvějí, jako by byla uvě