Max do mě dloubne loktem, když míjíme automaty a zvuk studentů se odráží od dlaždic na podlaze. Jeho paže je stále omotaná kolem mých ramen, jako by tam patřila.

„Tak fajn,“ řekne. „Buď upřímná. Napadlo tě někdy prostě... zmizet do hor a stát se bájnou příšerou místo toho, abys dokončila školní rok?“

Odfrknu si. „Každé pondělí ráno.“

„Dobře,“ řekne. „Takže můj vliv funguje.“

Zahneme za roh u schod