Natalie věděla, že kdyby mužovu nabídku pomoci odmítla, upřednostnila by svou hrdost před dětmi.

„Není třeba mi děkovat. Jsem přece Connorův otec. Je to má povinnost,“ řekl Shane, podíval se na dvojčata a odsunul Natalii židli.

Zničehonic ji zaplavila vlna obav.

Shane si všiml jejího zvláštního chování a vrhl na ženu kradmý pohled: „Co se děje?“

Vynutila si úsměv a řekla: „Nic.“

Shane vycítil, že