Enzo:

„Jak se cítíš, Katherine?“ zeptal jsem se, když jsem vstoupil do pokoje na ošetřovně.

Neřekla ani slovo. Místo toho se jen držela přikrývky a vytáhla si ji až k bradě.

Díval jsem se na tu ženu, můj vztek stále přetrvával, ale v hlavě mi pořád zněla slova smečkové lékařky.

Nemohl jsem ji rozčílit. Byla stále křehká a to bylo něco, na co jsem musel myslet. Musela mít co největší pohodlí a já v