Brzy ráno svítilo slunce skrz sklo na růžovou postel. Elena se mírně pohnula a její chvějící se řasy vrhaly na tvář dva malé stíny.

„Paní, jste vzhůru? Pán vás žádá, abyste šla dolů na snídani.“ Někdo zaklepal na dveře.

Elena otevřela ospalé oči. Poškrábala se ve strapatých vlasech, protáhla se, zívla a posadila se na posteli.

„Jsem vzhůru. Hned tam budu.“ Elena si protřela oči. Už dlouho nespala tak dlouho.

Po chvíli Elena zjistila, že prostěradlo kolem ní je hladké jako nové a nejsou na něm žádné stopy po spaní.

Že by se Ryan včera nevrátil do pokoje?

Elena rychle vstala z postele a běžela do koupelny, aby se co nejrychleji umyla.

V jídelně už Ryan seděl u stolu. V ruce držel noviny a elegantně popíjel kávu.

Zlatavé sluneční světlo na něj dopadalo z okna. Jeho pohyby byly ladné, neustále dávaly na odiv jeho vznešený temperament.

Nevěděla, do kolika hodin včera pracoval, ale dnes ráno byl stále plný energie. Byl to vskutku miláček nebes.

„Paní, snídaně je hotová.“

Služebná viděla přicházet Elenu. S úsměvem ji pozdravila.

Elena lehce zakašlala a odvrátila zrak od Ryana. Když vešla do jídelny, přirozeně se posadila naproti Ryanovi.

„Promiň, včera jsem byla trochu unavená, tak jsem nevstala, abych ti připravila snídani.“

V její mysli bylo povinností ženy vařit pro svého manžela. Právě se vdala a její chování bylo trochu nehorázné. Každý den nutila svého manžela čekat v jídelně, až se probudí.

„Paní, jak bych vás mohla nechat vařit? V noci jste unavená, takže byste měla ráno spát trochu déle. Tohle je slepičí vývar, který pro vás kuchyně speciálně připravila, abyste se posilnila.“

Elenina tvář zrudla. Proč měla pocit, že ve slovech služebné je hlubší význam?

Podívala se na Ryana. Ryan odložil noviny. Jeho klidná tvář také odhalila náznak úsměvu.

Služebná před ni postavila misku polévky. Už podle vůně věděla, že je vynikající.

„Ta polévka je opravdu výborná. Ryane, měl by sis taky trochu dát. Já toho sama tolik nevypiju.“

„Není třeba. Udělali to speciálně pro tebe. Vypij to.“ Když domluvil, pokračoval v jídle kaše a příloh před sebou.

Když Elena dojedla misku polévky, služebná jí nabrala další.

Mávla rukou: „Není třeba, už jsem plná. Dejte to Ryanovi.“

Ryan pracoval přesčas, muselo to být únavné. Bylo jen správné, aby posilnil své tělo.

„Paní, tato polévka je určena speciálně pro vás na doplnění sil. Včera v noci jste byla také unavená, měla byste pít víc.“ Úsměv na tváři služebné se ještě více rozzářil a zdálo se, že její oči vysílají spiklenecké jiskry.

Když to Elena uslyšela, cítila, že něco není v pořádku. Pak se podívala na Ryana. Stále měl na tváři úsměv. Teprve tehdy Eleně došlo, že to služebná zřejmě špatně pochopila.

„Jsem sytá. Auto venku na nás stále čeká. Jez rychleji.“ Ryan odložil příbor a přerušil ji.

„Kam jedeme?“ Elena se na Ryana podívala se zmateným výrazem.

„Jedeme domů.“

Když Ryan domluvil, posadil se na invalidní vozík a zamířil ke dveřím.

Byli svoji tři dny, takže byl čas jet domů. Byla škoda, že její matka nebyla doma a nebylo nutné, aby jezdili k rodině Lewisových.

Doufala, že ji Ryan vezme do nemocnice za matkou.

Cestou měla Elena hlavu skloněnou a nemluvila. Nezdálo se, že by měla dobrou náladu.

Rodina Lewisových ji neměla ráda. Rozhodně by ji nechtěli vidět.

Pokud jí ti lidé budou dělat potíže, Ryan ztratí tvář.

Když ji viděl, zdálo se, že je Elena nervózní. Vzal ji za ruku a zjistil, že má dlaň plnou potu.

„Bojíš se?“

„Vůbec ne.“ Chtěla mu ruku vytrhnout, ale nepodařilo se jí to.

„Jsme manželé,“ připomněl Ryan Eleně. Mohla s ním mluvit přímo.

Elena chtěla něco říct, ale zarazila se. Zvedla hlavu a podívala se Ryanovi do tváře: „S rodinou Lewisových nevycházím dobře.“

Právě teď se celá rodina Lewisových snažila zavděčit Romanovi. Dokonce dovolili Amaře zrušit zasnoubení a nechali ji tajně randit s Romanem. V jejich očích měl Ryan, který měl obě nohy ochrnuté, mnohem menší cenu než Roman.

Nevěděla, jak se rodina Lewisových zachová k jejímu manželovi. Byla zvyklá, že s ní zacházejí jinak. Budou se teď dívat svrchu i na jejího manžela?

„Bojíš se o mě?“ Ryan měl po jejích slovech dobrou náladu.

Elena oněměla. Pochopil pointu špatně?

I když Ryan nebyl v posledních letech oblíbený, stále to byl druhý syn rodiny Monorů. Od mládí žil v přepychu. Přirozeně by se na něj ostatní nedívali svrchu.

Kdyby s ním lidé z rodiny Lewisových nejednali férově, nesnesl by to.

„Neboj se, jsem tady.“

Ryan jí položil ruku na nohu. Díval se dopředu, ale neviděl Eleniny zarudlé oči.

Od dětství s ní kromě rodičů nikdo nikdy nemluvil tak vřele. Poněkud ji to chytilo za srdce.

Auto zastavilo před bránou rodiny Lewisových. Elena vystoupila z auta jako první a pak opatrně pomohla Ryanovi posadit se na invalidní vozík.

Nečekala však, že dveře rodiny Lewisových budou pevně zavřené a přede dveřmi nikdo nebude.

Elenina tvář prozrazovala rozpaky. Už věděla, že rodina Lewisových možná neprojeví Ryanovi úctu. Nikdy ji však nenapadlo, že Lewisovi ani neotevřou dveře.

„Copak lidé z rodiny Lewisových nevěděli, že pan Monor a paní Monorová dnes přijedou domů?“

Xavier se podíval na pevně zavřené dveře a nemohl si pomoci, aby nevykřikl. Věděl, že lidé schovaní uvnitř jeho slova slyší.

Ryana to však vůbec nezajímalo. Držel Elenu za ruku a tiše čekal.

„Ryane, proč se nevrátíme?“ Bála se, že takové příkoří nezažil od mládí.

Ryan mlčel a tvrdohlavě čekal venku.

Když Xavier uviděl Ryanův hrozivý výraz, věděl, že lidé z rodiny Lewisových budou mít dnes problémy.

„Xaviere,“ zavolal Ryan chladně na Xaviera.

„Pane.“ Xavier se mírně uklonil a čekal na jeho rozkaz.

„Vyhoďte tu bránu do povětří.“ Jeho chladný hlas se rozléhal celou ulicí. Jeho klidný výraz naznačoval, že nežertuje.