**Enzo**

Enzo se nepohnul. Nemohl.

Její slova visela ve vzduchu, tichá, ale zatížená, ten druh pravdy, co dopadl jako čepel zabodnutá do stolu – čistá, konečná, nepopiratelná. Už nemluvila o inkoustu. Mluvila o nich.

Její štít. Jejich zeď.

A ten způsob, jakým se na něj dívala, když to řekla – jako by ho připínala do středu té formace, jako by o jeho místě nebylo pochyb. Hrdlo se mu stáhlo.

Žil svů