Deckard

Když znovu otevřu oči po době, která mi připadá jako věčnost ztracená v bezvědomém zapomnění, jedinou útěchou mi je vidina Amičiny tváře.

Cítím ji tak blízko… a přece nemožně daleko.

Vypadá rozzlobeně – vím, že je. Nepotřebuji odborníka, aby mi to řekl. Ale za tím hněvem se skrývá něco horšího. Je bledá, vyčerpaná a nesnesitelně smutná.

Ten pohled na ni mě bolí víc než jakýkoli jed.

Sám se