Horečka byla jako oheň, který Stellu málem spálil zaživa. Když se konečně probrala z kómatu, sluneční světlo venku bylo měkčí, už ne tak ostré, s pouhým nádechem podzimního chladu.

Ležela na nemocniční posteli a nepřítomně hleděla do stropu. Oči měla prázdné, jako by z ní vyprchala duše.

Nola a Mary se držely u ní, ve tvářích vepsané obavy, ale ani jedna z nich se neodvážila promluvit.

„Stello...“