Xylie se přikrčila k zemi, paže pevně ovinuté kolem své tašky, a sledovala, jak Joshuova silueta pomalu mizí ve tmě.

‚Proč jsem najednou tak nervózní?‘ pomyslela si Xylie a cítila, jak se jí do srdce vkrádá nervózní chlad.

Kousala se do rtu a svírala popruh tašky, poslušně čekajíc, až se Joshua vrátí.

Joshua poodešel kousek dál a zastavil se, jeho silueta byla v šeru sotva viditelná. Xylie mhouřil