ZIA

Hodiny opět míjely, ale připadalo mi to jako věčnost.

Zůstávala jsem schoulená v rohu místnosti, tvrdohlavá a bolavá, ignorujíc hlodavý hlad, který mi kroutil útrobami.

Pokaždé, když se dveře otevřely, byl to ten samý muž jako předtím – ten, co přinesl podnos s jídlem a vyměnil ho za čerstvý, jen aby zase v tichosti odešel.

Nikdy se na mě nepodíval, neřekl už ani slovo, a já odmítala ustoupit