MAXIMUS

Zia se pokusila odtáhnout nohu, ale já ji pevně držel za kotník. Její kůže hřála pod mými prsty.

„Lež klidně,“ přikázal jsem jí hlasem, který zněl jako tiché zavrčení.

Nemusel jsem zvyšovat hlas. Věděla, že když mluvím takhle, je lepší mi neodporovat.

Zírala na mě, hrudník se jí rychle zvedal a klesal. Vzdor v jejích očích připomínal plamen – mihotavý, leč neuhasený. „Už spolu nemáme nic s