Úterní ráno přichází jako rána pěstí do obličeje a já se probouzím malátná, se suchým hrdlem a srdcem, které je stále tvrdohlavě těžké.

Po pár minutách, kdy nevidoucíma očima zírám do stropu a zvažuji emigraci, se líně zvednu, došourám se dolů ve svých bačkorách s králíčky a mikině s nápisem „Knihy jsou moje terapie“, naliju si ten nejagresivnější šálek kávy, jaký lidstvo zná, a svalím se na gauč.