Je pátek ráno a já vypadám jako něco, co někdo protáhl křovím, urazilo zrcadlo a pak hodilo zpátky do postele. Oči mám, jako by byly plné roztříštěného skla. Vlasy mám jako abstraktní sochu vzdoru. A ty šaty? Stále visí na dveřích mé skříně jako samolibé malé tajemství. V záchvatu polovičatého vzdoru na ně vztyčím prostředníček, než se vydám dolů do kuchyně pro kávu, která chutná jako zášť.

Nespal