Spoutaná Omega

Ayla

Jsem zmatená. Hlava mi třeští a stěží dokážu pohnout očima pod víčky, protože to kurevsky bolí. Pach plísně a chcanek mi rychle připomene, že jsem stále uvězněná ve své podzemní kleci o rozměrech pět na pět. Můj kbelík na močení se asi zase převrhl. Se sténáním se přetočím na bok a začnu otevírat oči. Vítá mě temnota. Žádná světla dnes v noci znamenají, že jsem potrestaná. Výprask, který jsem dostala, ve mně vyvolává pocit, jako by mě srazil náklaďák a vlekl mě dolů z hory. Zhasíná světla, když pro něj nepláču. Jediná věc, která dozorci přináší velké potěšení, je vidět mé slzy, zatímco si ode mě bere to, co chce, a kdy to chce. Moje bolest je zřejmě to jediné, co mu přináší radost. Temnota mi jako vlkodlačímu měniči nikdy nevadila, ale když mě má vlčice Aramana opustila, ztratila jsem noční vidění a nyní kdysi neškodná tma ukrývá všechny mé strachy bez varování před jejich příchodem.

Nemůžu se natáhnout, ledaže bych byla přivázaná, a bez své vlčice nemůžu využívat své plné léčitelské schopnosti měniče. Pokud nejsem znásilňována, týrána a mučena, sním s otevřenýma očima o všech těch krásných způsobech, jakými bych mohla ukončit své utrpení. Někteří by mou touhu po smrti nazvali sebevražednými sklony. Já tomu říkám svoboda. Spása. Konec mé věčné bolesti. Unesená před lety, ve čtrnácti, jsem byla držena v zajetí dost dlouho na to, abych dospěla v ženu a omegu. Nevím, jak dlouho jsem tu zavřená, ale vím, že každý den tady je o jeden den příliš dlouhý.

„Vstávat, vstávat,“ šeptá dozorce odněkud ze tmy.

Jak dlouho se tu skrýval a pozoroval mě? Okamžitě uskočím do rohu své cely, když ucítím slabý dech na zátylku.

„Je škoda, že nevidíš ty bubáky, co číhají v noci, Sněhurko.“ Vyděšená jsem se schoulila do klubíčka uprostřed cely. Z jeho dechu táhnou cigarety a chlast.

„Neplakala jsi pro mě. Přestala jsi křičet a teď mi bereš i mé slzy? Jsi opravdu tak zlomená, malá Sněhurko?“ Jeho výsměšný smích se rozléhá podzemním zařízením, ve kterém mě drží. „Říkal jsem ti, že ti vrátím hlas. Teď si na seznam přidáme i tvé slzy,“ zavrčí a já slyším odemykání dveří mé klece. Okamžitě sáhne dovnitř, chytí mě za vlasy, vytáhne mě z klece nahou a vleče má odřená kolena po betonové podlaze, čímž rány znovu otevírá a ty začínají krvácet. Nebráním se. To jsem vzdala už před mnoha životy. Zatínám zuby a odmítám vydat hlásku. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy promluvila. Má poslední slova byla: „Prosím, nedávejte mě tam.“ Stejně mě zavřel nahou do mrazáku.

Zvedá mě z podlahy a okamžitě mě vrazí do zdi. Studené a rozbité jako já. Možná mě tentokrát uškrtí a zajde příliš daleko, čímž ukončí mé utrpení. Možná se mi později vymočí do přídělu jídla a donutí mě to sníst. Když je mu odepřeno potěšení, bývá docela kreativní.

„Plač pro mě, ty malá děvko.“ Zavrčí, jsem si jistá, že cení tesáky, a obemkne rukou můj krk, vytlačuje ze mě vzduch a způsobí, že se pomočím, což ho rozesměje.

„Pros o vzduch a budu na tebe hodný. Dej mi své slzy a já ti dnes večer dám teplé jídlo. Odepři mi je a budeš hladovět,“ připomíná mi.

Nepamatuji si, kdy jsem naposledy jedla něco teplého. Mé jídlo je vždy studené a něčím napíchané, když už mi vůbec dovolí jíst. Napíchané čím... to nevím jistě, ale myslím, že je to hlavní důvod, proč jsem ztratila Aramanu. Možná tam toho tentokrát dali moc? Ráda bych to zjistila, ale odmítám dát kterémukoliv z těchto hajzlů své slzy nebo slova. Je to všechno, co mi zbylo. Jsem němá z vlastní vůle a tak to i zůstane. Pokud nemůžu mluvit se svou vlčicí, nechci mluvit vůbec. Vzali mi všechno. Tohle je vše, co znám. Má schopnost produkovat slzy zmizela a už se nevrací. Jsem zlomená, sama, bezmocná a jako zelenina hnijící v kleci. Nic jiného neexistuje. Jsem otupělá.

Lapám po vzduchu jako ryba. Bezvládná proti zdi, zrak mi začíná černat. Vidím ve tmě hvězdičky a je to zvláštně uklidňující. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděla ty skutečné. Jsem upuštěna na zem jako rozvařená nudle a okamžitě dostávám kopanec do pravé strany žeber. Vzduch mě opouští a nastupuje nesnesitelná bolest. Jo, jsou zase zlomená. Neustálá bolest při dýchání je jednou z jeho nejoblíbenějších forem mučení a nejsnáze se provádí.

Padám na levý bok na studený, nelítostný beton. Neodvažuji se odplazit. To vždy vede k dalším výpraskům. Jednou jsem přišla o nehty, když mě chytili a táhli za kotníky, zatímco jsem se snažila odplazit a drápala podlahu. Doufám, že pokud se ještě někdy proměním, budu mít drápy, protože nehty mi teprve dorůstají. Olízne mi tvář a nutkání zvracet žaludeční kyseliny je okamžité.

„Ach, chutnáš tak sladce, malá Omego. Chutnáš jako strach a je to lahodné,“ zasyčí mi u ucha, což mě donutí sebou trhnout. „Tvá neposlušnost mi ho staví, ale tvůj strach ve mě vzbuzuje chuť tě ojet. Dnes v noci nemáš kam jít, jsi celá moje a mám povolení tě používat celou noc, dokud budeš ráno připravená pro léčitele. Čeká tě velký den s dobře platícím Alfou, který hledá Omegu v říji, takže potřebujeme, abys vypadala reprezentativně a ta sněhobílá kůže byla připravená na nové modřiny.“ Zasměje se poslední části, jako by právě slyšel skvělý vtip.

Drogy mi podávají nějakou pouliční sračku vytvořenou k tomu, aby u omegy vyvolala falešnou říji. Křečovitá bolest je nesnesitelná a návaly horka způsobují, že se cítíte, jako byste byli zaživa upalováni. Trvá to jen den nebo dva, ale i to je příliš dlouho. Po obdržení injekce na vyvolání říje nemám žádný smysl pro realitu ani schopnost fungovat. Obvykle jsem přivázaná, mé tělo mě zrazuje, vždy připravené s vlhkostí pro uzel Alfy, neuspokojené a příliš zdrogované na to, abych zůstala při smyslech. Samozřejmě existují okamžiky vědomí, kdy si uvědomím, že jsem plná uzlů Alf a cizích předmětů, s čerstvými ranami a pachem krve ve vzduchu, ale to rychle přejde. Alespoň si myslím, že ano.

Zvedá mě ze země a hází mě břichem přes mou klec. Studené mříže se mi zařízly do hubeného, podvyživeného břicha. Kopne mi do pat svými botami s ocelovou špičkou, aby mi roztáhl nohy, zatáhne mě za vlasy, až mi jich pár vytrhne, a bez varování do mě vrazí. Žádné zvuky pásku nebo šustění zipu. Byl na to připravený, zatímco jsem ležela v bezvědomí ve své kleci. Číhal ve tmě se svým zatraceným pérem venku. Zrůda. Má klec se pod silou jeho přirážení málem úplně převrhne. Tvrdé a bolestivé. Vytáhne ho a než stačí znovu přirazit, místností prudce otřese zjevný výbuch.

Tlaková vlna mě shodí z klece na tvrdou betonovou podlahu. Dozorce přistane vedle mě, sténá, končetiny přehozené přes mé tělo. Musí být připraven k proměně, protože ve tmě vidím jeho ocelové vlčí oči. Narovnám se, držím si žebra a hmatám kolem sebe po vchodu do klece. V uších mi píská a cítím krev s něčím, co mi zalévá levé oko, bez ohledu na to, kolikrát se to pokusím otřít, a stéká mi to na ret. Vidím slabé světlo v oblaku prachu na druhé straně místnosti se stínovou postavou prodírající se prachem a úlomky betonu létajícími vzduchem. Co to k čertu bylo?