Žár, který sálal z Marcusova těla, měl k obyčejnosti daleko.

Pronikal skrze tenké hedvábí Emminy noční košilky a spaloval její kůži píď po pídi.

Na zátylku ucítila slabé štípnutí. Jeho špičáky se o ni otíraly, neporušovaly kůži, jen tlačily a táhly s majetnickým hladem, jako by jí cejchovaly značku, která patřila výhradně jemu.

„Slečno Tibarnová… je vám teď pořád zima?“

Jeho hlas, hluboký a drsný,