Ale teď byl tento svět Emminým domovem – plný lidí, kterých si vážila, a těch, které by nikdy neopustila. Nikam se nechystala.

Když to dořekla, všimla si, že Lucienovo tělo je stále strnule napjaté, a tak se mírně nadzvedla a hravě ho štípla zuby do ucha.

„Tak dobře,“ zamumlala a její tón sklouzl k něčemu hlubokému a ďábelsky jemnému, „vážné řeči skončily. Teď je řada na mně, abych ti to vynahradi