Leonard neměl jinou možnost než to vydržet.

"Už... jdu..." vysoukal ze sebe slova skrze zaťaté zuby a na tváři se mu roztáhl křečovitý úsměv, který vypadal spíše jako škleb.

Otočil se a vydal se k nejvzdálenějšímu koutu zahrady. V okamžiku, kdy tam dorazil, ho zasáhl silný puch – zatuchlý, kyselý a hnilobný, s ostrým rybinovým nádechem, který mu pronikl přímo do lebky.

Okamžitě si zvedl ruku, aby