V Leticiiných očích se zableskne, když sleduje, jak se mi ta slova vpíjejí do duše: „Je to příjemný pocit, viď?“

Odložím vidličku a odkašlu si, snažím se nedat na sobě nic znát: „Docela jo, to je.“

„To proto, že v těch slovech je síla. Jsou tvá, Kas. Patří ti,“ opře si bradu o dlaně a bedlivěji mě pozoruje.

„Jak to myslíš, že mi patří? Člověk přece nemůže vlastnit slova, Leticie,“ snažím se s n