~Graysonův pohled~

Alaricova slova uhodila jako hrom a zanechala za sebou zlověstné ticho. Hruď se mi stáhla a instinkty na mě křičely, že to, co se chystám slyšet, změní vše, co jsem si myslel, že vím. Beze slova jsem ho následoval hlouběji do komnaty; každý krok se odrážel od chladných, neústupných kamenných stěn.

Vzduch ztěžkl, zhoustl prastarým napětím, které mi tlačilo na prsa. Zastavili jsme