Anne Valloisová postupně přicházela k vědomí. Cítila ostrou bolest v celém těle.
Když otevřela oči, spatřila vedle sebe muže s hustými černými vlasy. Byla k smrti vyděšená, natolik, že málem hlasitě vykřikla, ale rychle si zakryla ústa.
Vybavilo se jí, co se stalo minulou noc. Když si vzpomněla na podrobnosti, měla chuť si nafackovat.
Chtěla utopit svůj žal v baru, protože zjistila, že ji přítel podvádí. A tak skončila v této situaci.
Neodvážila se vzpomínat příliš, ani neměla odvahu podívat se muži do tváře. Neohrabaně vylezla z postele, zahanbeně posbírala oblečení z podlahy a utekla, aniž by se ohlédla...
O dva roky později...
Anne si během letu domů prohlížela v galerii telefonu krátká videa. Videa, bezpečně uložená v jejím telefonu, zachycovala děti od narození až do dvou let.
„Máma!“
„Máma!“
„Máma!“
Když slyšela, jak ji děti svými dětskými hlásky volají, a dívala se na jejich tvářičky se světlou pletí, musela se usmívat a srdce jí tálo.
Po té jedné noci v prezidentském apartmá před dvěma lety, kdy byla Anne ještě vysokoškolačkou, otěhotněla. Bez dlouhého rozmýšlení běžela do nemocnice na potrat.
Když jí však lékař oznámil, že čeká trojčata, zaváhala.
Když pak ležela na operačním sále a připravovali anestetika, utekla.
Když se teď dívala na tu roztomilou dvojici chlapců a jednu holčičku, byla ráda, že si je nechala.
To ji uklidňovalo v její úzkosti a strachu z návratu domů...
Jak dlouho byla pryč? Čtyři, pět, nebo šest let?
Kdyby mohla, nikdy by se nevrátila.
Její teta k ní však byla vždy hodná. Teta a strýc si přáli, aby se zúčastnila jejich oslavy výročí. Moc jim chyběla, protože ji už dlouho neviděli.
I Anne se stýskalo po tetě, ale na dny strávené v Lutonu měla mnoho špatných vzpomínek.
Plánovala opustit Luton, jakmile večírek skončí...
Anne byla oblečená v bílých šatech a na nohou měla lodičky na vysokém podpatku. Vešla do hotelového tanečního sálu. Výzdoba sálu byla velkolepá a vzduch plnil šum konverzací.
Cítila se ztracená.
„Anne?“
Anne se ohlédla a uviděla svou tetu, která na ni z dálky volala. Kráčela k tetě a pozdravila: „Teto!“
Když uviděla svého stárnoucího, ale udržovaného strýce stojícího vedle tety, myslí jí probleskly vzpomínky. „Strýčku...“
„Věděl jsem, že jsi to ty, ale tvoje teta říkala, že ne. Anne, vítej zpátky. Je to už tak dlouho,“ řekl Ron Marwood a přívětivě se na Anne podíval.
Sarah Valloisová přistoupila k Anne a se slzami v očích ji objala: „Anne, jsi to opravdu ty! Konečně ses vrátila! Tak moc jsi mi chyběla. Proč jsi nás po tak dlouhé době nenavštívila...“
Anne se cítila provinile. Poté, co její matka zemřela, otec se o ni nestaral. Byla to její teta, kdo se jí ujal a dobře se o ni staral, když Anne začala chodit na střední školu. Anne za to byla vděčná...
„Nech mě, ať si tě prohlédnu.“ Sarah pustila Anne a sjela ji pohledem od hlavy k patě. Sarah užasla a pronesla: „Moje Anne je tak nádherná. V okamžiku, kdy jsi vešla, na tobě spočinuly oči všech mužů.“
„Je celá po tobě,“ řekl Ron s úsměvem.
„Samozřejmě, Anne i já jsme z rodiny Valloisů,“ řekla Sarah hrdě, protože byla s Anne velmi spokojená. „Teď, když jsi zpátky, už neodjížděj. Najdu ti dobrého muže.“
„Cože?“ Anne pomyslela na své tři děti v zahraničí a řekla: „Teto, já nespěchám. Je mi teprve dvacet...“
U vchodu nastal rozruch. Dovnitř vešlo několik mužů a seřadili se po obou stranách. Ovládli prostor a okamžitě utnuli příjemnou atmosféru v sále.
Zatímco byli všichni zmatení, vstoupil vysoký a urostlý muž. Měl na sobě tmavý oblek, vypadal nenuceně a vyzařovala z něj mocná aura. Všechny v místnosti jeho přítomnost zaskočila.
Anne tupě zírala na tu matně povědomou tvář. Měl pohlednou, ale vážnou tvář a pár tmavých, nepřátelských očí, které ji chladně sledovaly.
„Anthony?“ zvolal Ron překvapeně.
Anne cítila, jak jí brní pokožka hlavy. V tu chvíli už nevnímala přítomnost nikoho jiného kolem sebe. Střípky jejích roztříštěných vzpomínek se znovu seskupily.
Ta noc v prezidentském apartmá před dvěma lety...
Její synové se s přibývajícím věkem stále více podobali svému otci...
Všechny emoce, které předtím pohřbila, se v tuto chvíli pomalu draly na povrch...
Jak by mohl... Jak by to mohl být ten muž z oné noci?
Jak by to mohl být Anthony Marwood, nevlastní syn její tety...
Anthony, vysoký téměř metr devadesát, kráčel k ní, vyzařoval mocnou auru a vzduch kolem něj byl dusivý.
„Anthony, kdy ses vrátil?“ Ron nečekal, že se jeho biologický syn, se kterým se rozkmotřil, objeví na jeho oslavě výročí.
Sarah, která stála opodál, ztuhla a vypadala vyděšeně.
Vždycky se Anthonyho bála. Přestože byl jejím nevlastním synem, vždy působil děsivě.
„Ach? Nejsem vítán?“ zeptal se Anthony hlubokým a chraplavým hlasem s nádechem hněvu. Jeho ostrý pohled se přesunul na Anninu tvář.
Anne se s bledou tváří dívala dolů. Cítila mrazení v zádech, jako by byla kořistí.
„Samozřejmě že ne! Sarah i já jsme potěšeni, že tě vidíme. Jaká náhoda! Anne je také zpátky!“ Ron se podíval na Anne a zeptal se: „Pamatuješ si Anne? Bydlela s námi, když chodila na střední školu.“
Anthony zíral na Anne zastrašujícím pohledem. „Nelze zapomenout.“
Anne se od začátku neodvažovala podívat Anthonymu do tváře, protože ji děsil. „Teto, já... jdu na toaletu,“ řekla.
Než mohla Sarah promluvit, Anne utekla. Dokonce do někoho vrazila, ale po omluvě spěšně odešla.
Když našla toaletu, podívala se na sebe do zrcadla; její největší strach konečně vyplul na povrch.
‚Co mám dělat?
‚Věděl Anthony, že jsem ta žena z doby před dvěma lety? Zdá se to nepravděpodobné, že? Kdyby to věděl, nedotkl by se mě. Tehdy mě z duše nenáviděl!
‚Ať se děje cokoliv, nemůžu tady zůstat! V telefonu mám tolik videí svých dětí.
‚Jsou to jeho malé kopie. Jak by mohl nepojmout podezření?
‚Ne! V žádném případě! Nesmí to vědět!
‚Měl by tu být zadní vchod, ne?‘ pomyslela si Anne.
Pak odešla nouzovým východem, aniž by se rozloučila. Po několika krocích ji však zastavili dva muži před ní.
Podlomila se jí kolena, protože poznala, že jsou to Anthonyho bodyguardi...
Mezitím kolem procházela obsluha s podnosem. Anne ustoupila dozadu, hodila podnos na bodyguardy a otočila se k útěku!
„Chyťte ji!“
Nápoje bodyguardy postříkaly, ale ti neztráceli čas.
Anne se snažila běžet co nejrychleji a schovala se v hotelové kuchyni...
„Jen pro personál,“ křikl na ni někdo.
Anne to bylo jedno! Běžela do zadní části kuchyně a uviděla východ, kam chodili kuchaři o přestávkách kouřit.
Vyřítila se ven a ocitla se v uličce.