Toho večera měli schůzku a museli pracovat přesčas.

V šest hodin večer se Anne chystala sníst chléb, který si připravila, když jí zazvonil telefon. Podívala se na displej a hovor přijala: „Pracuji přesčas.“

„A já ti vezu výborné jídlo.“

Anne došla k recepci a uviděla Tommyho, který tam seděl a čekal na ni.

Přistoupila k němu a řekla: „Neříkala jsem snad, že mi nemusíš vozit jídlo?“

„Ani jednou?“ Tommy viděl, že tam jen tak stojí. Chopil se jejího útlého zápěstí a přitáhl si ji k sobě.

Když se jí dotkl, trhla sebou a bezmocně se posadila.

Uviděla jídlo, které pro ni připravil.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ zeptala se Anne.

Tommy se tvářil laskavě, když odpověděl: „Budu na tebe hodný a ty to prostě jen musíš přijmout. Žádný tlak. Přesně tak, jako když jsi bydlela v sídle Marwoodů. Jestli chceš, můžeš mi dokonce říkat bratře.“

Bratře... Anne sklopila zrak. Všechny její noční můry začaly ve chvíli, kdy Anthonyho oslovila ‚bratře‘.

Proto neměla odvahu nazývat Tommyho ‚bratrem‘.

Neměla se s Tommym znovu a znovu setkávat...

„Když se teď nenajíš, vystydne to a má snaha přijde vniveč.“ Tommy se natáhl a pocuchal jí vlasy. Staral se o ni jako o sestru.

Anne si urovnala účes a postěžovala si: „Nejsem dítě. Proč mi saháš na hlavu?“

Tommy se zasmál a odvětil: „Dobrá, už nebudu. Pusť se do toho.“

Při pohledu na Anninu rozkošnou tvář ho napadlo, že Anne, které bylo jednadvacet, je pro něj stále jen dítětem.

„Správně, jak se má pan Weir?“ vzpomněla si Anne.

„Založil tu kliniku a vypiplal ji jako vlastní dítě. Přesto ji byl nucen prodat. A co je nejdůležitější, kupec se ani neukázal a prostě ho vyplatil penězi. Musel se cítit hrozně,“ řekl Tommy.

„Je ten kupec hodně mocný? Kdo to je?“ Anne byla zvědavá. Byl snad tak mocný jako Tommy?

Kdyby nebyl mocný, Tommy by Robinovi dokázal pomoci, ale bylo zřejmé, že nemohl.

Anne doufala, že existuje někdo, kdo by Anthonyho porazil...

„Slyšel jsem, že je to někdo z koncernu Archduke, takže jsem Robinovi nemohl pomoct,“ řekl Tommy.

Když to Anne uslyšela, její jediná naděje se rozplynula. Její tvář proti světlu ještě více zbledla.

Byl to Anthony? Anthony koupil kliniku?

Proč on...

Anne sevřela krabičku pevněji. Protože vyvinula příliš velkou sílu, krabička se zdeformovala a horká polévka jí vytekla na kůži.

„Au!“

Tommy okamžitě otevřel lahev s vodou, která stála vedle, vzal ji za ruku a opláchl popáleninu vodou. „Nehýbej se.“

Voda jí stékala po ruce a chladila popálené místo.

„Je to červené.“ Tommy se mračil a při omývání si prohlížel její zarudlou ruku.

Anne viděla, jaké má Tommy starosti, a cítila se provinile. „Jsem v pořádku. Ta polévka nebyla tak horká.“

Tommy vzhlédl a vážně řekl: „Kdyby sis zlomila ruku, postarám se o tebe.“

Nervózní atmosféra se díky Tommymu rozplynula. Anne se usmála. „Jak to? Usekneš si kvůli mně ruku?“

„Ty nechceš mou ruku?“

„Nech toho hloupého vtipkování...“ Anne se zakřenila.

Kolem místnosti se mihl temný stín. Vysoká postava, vyzařující tísnivou auru, se zastavila u dveří.

Dveře byly pootevřené a on viděl interakci mezi Tommym a Anne. Annina ruka byla stále v té Tommyho.

Postava vyzařovala mocnou auru; Tommy vycítil nezvyklou atmosféru a ohlédl se.

Anne se také podívala. Když spatřila ty mrazivé a temné oči, stáhla ruku a nohy se jí podlomily jako rosol. Opřela se o stůl, který jí zabránil v pádu.

„Anthony?“ Tommy byl překvapený.

Anthony vešel do místnosti. Jeho vysoká postava působila na ostatní tísnivě.

Atmosféra zhoustla napětím.

Když Anthony pohlédl na Anne, Tommy se nějakým způsobem postavil před ni, aby ji před ním zakryl.

To však Anne vyděsilo ještě víc.

Jako by mezi ní a Tommym něco bylo...

Anthonyho výhrůžka jí rezonovala v uších...

„Dlouho jsme se neviděli. Nečekal jsem, že tě tu potkám. Co tady děláš?“ Tommy byl zmatený.

Tohle byla chirurgická klinika. Nemyslel si, že by Anthonyho pohledná tvář, kvůli níž se i on cítil nejistě, potřebovala jakékoliv úpravy.

Ledaže by tu byl kvůli Anne...

„Šel jsem kolem,“ řekl Anthony chladně.

Tommy k němu přistoupil. „Neviděli jsme se tolik let. Nechceš zajít na skleničku?“

„Dobrá.“ Anthony ho neodmítl. Když se otočil, jeho orlí zrak spočinul na jeho oběti, která se neodvážila ani písknout.

Když oba muži odešli, Anne ochabla a klesla na židli.

Záda se jí potila.

Věděla, proč se Anthony objevil. Koncern Archduke koupil kliniku. Jinými slovy, kliniku koupil Anthony. Mohl se na své klinice objevit, kdykoliv se mu zachtělo.

Anne si bezmocně zakryla tvář.

Anthony koupil tuhle kliniku, aby ji mohl ovládat.

Koho by napadlo, že někdo zajde tak daleko, jen aby zajistil, že nebude mít žádnou svobodu...

Anne pomyslela na operaci, kterou podstoupila. Zjistí to Anthony?

Zřejmě ne.

Anthony nebude kontrolovat složky klientů.

S tímto pomyšlením se trochu uklidnila.

Když přišel zákazník, Anne se vrátila k práci.

Když zákrok skončil, bylo kolem deváté večer.

Anne šla do šatny. Když otevřela skříňku a chystala se převléknout, zazvonil jí telefon.

Když telefon vytáhla, zarazila se.

Byl to videohovor.

Říkala Nancy, aby nevolala. Navíc tam u nich nebyl ani den!

Anne to zvedla: „Haló?“

„Mami? Jsi to ty, mami?“ Ozval se dětský hlásek. Annino srdce změkla, jako by z ní byla smyta všechna únava.

„Ano, to jsem já. Kolik je hodin? Proč jsi vzhůru? Kde jsou bráškové?“ zeptala se Anne.

Volala její dcera. Chloe našpulila pusu a řekla: „Ještě nevstali. Stýská se mi po mamince, tak jsem si vzala telefon od Nancy, abych ti zavolala.“

Annin odhad byl správný. Nezlobila se na ni, naopak se usmála. „Hmm, taky se mi po vás stýská.“

Koneckonců, děti nic nevěděly.

„Jak se má mamka v práci?“

„Právě jsem skončila. Už půjdu domů!“

„Ty se k nám nevrátíš?“

Anne se chystala něco říct, když se ozval hlas Nancy. „Chloe, proč jsi na telefonu?“

„Volám mamince.“

„Neříkala jsem snad, že nemůžeme volat mamince, když je v práci?“

„Jen... jen... na chvilku...“

Anne slyšela rozkošný hlas Chloe a na tváři měla něžný úsměv. Plánovala, že jim zavolá přes videohovor později, až u nich bude den.

Dveře šatny se pohnuly. Anne si myslela, že je to její kolegyně.

Když se však ohlédla, naskytl se jí pohled na pár temných očí. Byla tak vyděšená, že zbledla.

„Komu voláš?“ zeptal se Anthony s nicneříkajícím výrazem.

„Nikomu...“ Anne ztuhla strachy.

„Dej mi ten telefon.“

Anne chtěla utéct a zároveň hovor ukončit, ale jeho ruka byla ještě rychlejší...

„Au!“

Anne zalapala po dechu a chtěla získat svůj telefon zpět, ale byla přitlačena za krk ke skříni.

„Au!“

Anthony se zmocnil telefonu, ale hovor skončil.

Zavolal zpátky a dal telefon na hlasitý odposlech.