Červencové slunce žhnulo jako rozpálená pec a spalovalo celou vesnici i s poli úrody.

„Janet, někdo tě hledá.“

Když soused, pan Wallace, našel Janet Jacksonovou, byla zrovna zaneprázdněna sázením sazenic melounů. Dívka vzhlédla a vytřeštila na muže oči. Vyzařoval z ní chladný temperament a její pleť byla až výjimečně světlá. Přestože celý rok pracovala na rodinném hospodářství, její pleť vypadala tak dobře, že by jí ji kdekdo mohl závidět.

Pan Wallace promluvil: „Ten člověk je u tebe doma. Jsou z nějaké velké rodiny a přijeli autem.“ Janet přikývla a následovala ho.

V tu chvíli se v domě Wallaceových shromáždila skupina lidí. Paní Cooková se dívala na dívku s chladným vyzařováním, která k nim kráčela. Měla na sobě plátěný top a černé kalhoty, které byly postříkané blátem a hlínou. I když nepáchla, vznášela se kolem ní nedostupná a odtažitá aura.

Paní Cooková se ani neobtěžovala skrývat opovržení ve svém pohledu, když se jí zeptala: „Ty jsi Janet?“

Janet s lhostejným výrazem přikývla.

Paní Cooková dodala: „Jmenuji se Maya Cooková a jsem hospodyní rodiny Jacksonových. Vyřizuji složité a různorodé záležitosti v rodině Jacksonových.“

Shodou okolností si paní Wallaceová – Poppy Wallaceová – pohrdavě odfrkla. Paní Cooková se rozesmála, protože věděla, co tím Poppy myslela. Jde jen o peníze, že? Poté vytáhla z kabelky bankovní kartu a práskla s ní o stůl. „Je na ní pět milionů. Tolik byste nevydělali, ani kdybyste sázeli obilí do konce života.“

Dva vesničané ve středním věku seděli s překříženýma nohama a bez mrknutí oka zírali na bankovní kartu. Pche, nemůžu uvěřit, že ta zatracená holka má takovou cenu!

Poppy naléhala: „Snažíte se nás zbavit pouhými pěti miliony? Vychovávali jsme ji osmnáct let!“

„Poppy Wallaceová, měla bys to vzít. Nebuď příliš chamtivá!“ poradila jí Janet líně.

Žena jménem Poppy se na Janet zle podívala. „Do toho ti nic není, ty zatracená holko. Smrdíš! Zmiz a dej si sprchu; nepleť se do věcí, které se tě netýkají!“ Nikdy jsem tuhle dceru neměla ráda, už od malička. Její výsledky byly špatné a vždycky byla samotářka; upřímně na ní není nic sympatického. Původně jsem doufala, že až se vdá, dostanu nějaké věno, ale ta zatracená holka po nižší střední škole utekla. V té době jsem od vesnické drbny slyšela, že tu hloupou holku odvedl nějaký muž z jiného kraje. Proto se mi vesničané celé tři roky vysmívali. I kdybych si ty peníze vzala, mám snad ignorovat ta příkoří, která jsem za ta léta zažila, když se mi vesničané posmívali?

Počasí bylo horké, ale v domě Wallaceových nebyla klimatizace. Paní Cooková už byla otrávená a netrpělivá, a tak kartu rázně hodila na stůl. „Je na vás, abyste se rozhodli, jestli ty peníze chcete, ale já ji odvážím, o tom není pochyb.“ Po těch slovech se otočila k Janet. „Převlékni se! Jsi špinavá!“

Janet k ní mírně vzhlédla a věnovala jí chladný, odtažitý pohled, ale dál to nekomentovala. Poté odešla do svého pokoje. Po celou dobu měla paní Cooková na tváři pohrdavý výraz.

Zanedlouho se Janet převlékla do čistého oblečení a nesla malou tašku. Když došla k přední části auta, paní Cooková tiše zavelela: „Naskoč!“

Janet jí neodpověděla; místo toho nastoupila rovnou do auta, jako by k tomu místu neměla žádnou citovou vazbu. Žila jsem tu osmnáct let, ale nakonec to není místo, kam patřím. Ráda bych věděla, jak vypadá můj skutečný domov.

Ve vesnici vesničané zírali na luxusní auto, jak odjíždí, a tlumenými hlasy diskutovali: „Podívejte, ta holka je jako fénix vstávající z popela!“

...

V autě se Janet líně opírala o sedadlo a rytmicky ťukala do okénka. Najednou jí zazvonil telefon a ona nespěchala, když ho lovila z tašky. Paní Cooková, která seděla na předním sedadle, si všimla Janetina velkého telefonu, který připomínal cihlu, a v očích se jí mihl výraz znechucení. V jaké době to žijeme? Proč stále používá takový pravěký telefon?

Janet stiskla tlačítko pro přijetí hovoru, načež ji v telefonu přivítal úzkostlivý hlas. „Co se stalo?“ Měla mladistvý dívčí hlas, ale její tón byl lhostejný a odtažitý.

Její odpověď však mužovo nadšení a vzrušení neutlumila. „Janet, zítra bude v aukci OSN něco velkého. Přijdeš?“ Mužův tón byl opatrný, ale plný očekávání. Jeho uctivý tón zněl, jako by mluvil s někým nadřízeným.

Osoba na telefonu byl Janetin blízký přítel, Lee Sanders. Vždy ji jako první informoval o nejlepších akcích v celé zemi. Tentokrát nebyla aukce výjimkou. Koneckonců, Janet byla v aukční síti známou velkou hráčkou.

Když to Janet uslyšela, zamračila se. „Nejdu, mám práci.“ Po těch slovech mu zavěsila.

„Slečno Jacksonová, dostala jste podvodný telefonát? Podvodníci ve městě Sandfort si osvojili špičkové technologie, takže někdo jako vy, kdo žil na vesnici, se s takovými okolnostmi jistě nikdy nesetkal,“ poznamenala paní Cooková.

Janet zavřela oči, aniž by jí odpověděla. Hodně podvodníků v okolí? Je snad pyšná na to, že jsou podvodníci šikovní?

Paní Cooková, rozzuřená tím, že ji Janet ignoruje, pohrdavě prohodila: „Jacksonovi jsou bohatí a mocní lidé. Pokud se máte připojit k rodině Jacksonových, budete muset vyměnit telefon, slečno Janet. Nechtěla byste přece Jacksonovy ztrapnit.“ S těmi slovy paní Cooková na Janet pohrdavě obrátila oči v sloup. Všimla si, že Janet má víčka napůl zavřená, skoro jako by tvrdě spala.

Když si uvědomila, že její řeč padla na úrodnou půdu nezájmu, paní Cooková okamžitě zvýšila hlas. „Slyšela jsem, že jste na nižší střední škole zanechala studia, slečno Janet. V tom případě jsem si jistá, že neznáte pravidla rodiny Jacksonových.“

Zpočátku se zdálo, že Janet spí, ale její víčka se náhle zachvěla a rty se zkrivily do úšklebku. „Ach?“

Tón paní Cookové okamžitě nabral ledový nádech a zněla, jako by kárala nevychovanou divošku. „‚Ach‘? Copak nemáte žádné vychování? Takhle se mluví se starší/“

Janet se tiše zachechtala, ale dál to nekomentovala. Kárá hospodyně mě, mladou slečnu Jacksonovou?

Když paní Cooková uslyšela Janetin smích, rozrušilo ji to, protože to skoro vypadalo, jako by ji vůbec neposlouchala. Přesto se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Zdálo se, že si všimla, že to přehnala, a tak přestala mluvit.

...

V rezidenci Jacksonových rodina obědvala ve dvoupatrové vile. Její otec, Brian Jackson, léta v pořádku řídil Jackson Enterprise, zatímco její matka, Megan Davisová, byla bývalá známá modelka. Jejich dcera Emily Jacksonová měla ve škole dobré známky. Uměla hrát na klavír a kreslit a vždy byla oblíbenkyní učitelů i ředitele školy. Navenek vypadali Jacksonovi jako dokonalá rodina.

Nebýt lékařské prohlídky pro vojenský výcvik Emilyiny školy, nic by netušili. Zpráva z lékařské prohlídky odhalila, že Emily má krevní skupinu 0, ale Megan a Brian měli oba krevní skupinu AB. Proto bylo nemožné, aby se jim narodilo dítě s krevní skupinou 0. Nebýt té zprávy, celá rodina Jacksonových by si možná nikdy neuvědomila, že Emily není jejich biologická dcera. Po sérii vyšetřování se ukázalo, že tehdejší stážistka v nemocnici udělala chybu a špatně označila jejich jména.

V tu chvíli vypadali všichni zasaženě a smutně. Mísila se v nich řada emocí a každému se honily hlavou jiné myšlenky. Neměli vůbec náladu na jídlo. Nikdo se nedotkl lahodných pokrmů na jídelním stole.

Když Emily kousala do hůlek, zničehonic propukla v pláč. Pak hůlky odložila a chystala se odejít od stolu.

„Emily, kam jdeš?“ Megan vstala, aby ji zastavila.

Emily mezi vzlyky sotva popadala dech. „Tati, mami, brzy už nebudu vaše dcera.“

Brian se přidal, aby jí zabránil v odchodu. „Emily, co je to za nesmysl? Vždycky budeš naše dcera!“