**Pohled Lea**

Na okamžik se nemůžu pohnout. Ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že si nevěřím.

Pouto se usazuje pomalu, jako by do sebe zapadalo něco prastarého, co se mi proplétá hrudí, plícemi i kostmi. Je pevné, hluboké a neotřesitelné.

Ona… Je tam. Už nejen vedle mě nebo přede mnou. Je ve mně, v tom poutu. Živá, silná, moje.

S pomalým, nejistým výdechem mě opouští dech, když si opřu čelo o