Ticho, které následovalo po snídani, nebylo trapné – bylo klidné, jako ticho, které přichází po dlouhé, ničivé bouři. Byl to ten druh ticha, které se nemusí ničím vyplňovat. Alec seděl naproti mně, pomalu žvýkal a oči mu občas sklouzly mým směrem. Jednou jsem ho přistihla a on uhnul pohledem, přičemž mu v koutku úst zacukal náznak úsměvu.

Když jsme oba dojedli, vstal, posbíral talíře a zamířil ke