Svět se smrskne do zvonivého ticha v okamžiku, kdy mi Lola ochabne v náručí.

„Xeno?“ Můj hlas se ze mě vydere, drsný a divoký. „Xeno, podívej se na mě. Prosím.“

Její krev mě hřeje na dlaních. Neměla by být mimo její tělo; je to špatně, lepí se mi na kůži, zalézá mi pod nehty, vsakuje se do prasklinek mých roztřesených prstů. Teplo uniká s každým úderem srdce, který není její, vytrácí se jako písek