„Sadie?“ zamručí Alec jemně vedle mě, hlas má hluboký a konejšivý. „Jsi připravená?“

Otočím se a on je tam, přesně tam, kde vždycky byl. Vysoký, stálý, oči měkké způsobem, o kterém jsem si kdysi myslela, že mi nikdy nebude určen. V náručí drží našeho syna, zavinutého v lehké stříbrné dece, která se zatřpytí, když zachytí ranní slunce.

Nadechnu se, srdce plné. „Jo,“ vydechnu. „Jsem připravená.“

Než