Druhého dne Yvette probudilo klepání na dveře. Vstala z postele, v tváři se jí zračila špetka netrpělivosti.

Každý, kdo ji dobře znal, věděl, že není ranní ptáče, a tak se ji obvykle nikdo neodvážil budit, když spala.

„Yvie!“

Jakmile Yvette otevřela dveře, přivítal ji Madisonin veselý úsměv.

V tu chvíli Yvettina tvář stále nesla stopy zlosti a netrpělivosti z toho, že ji někdo vzbudil, takže vypad