Evan měl mezi obočím vepsanou starost. „Rozumím. Brzy tam budu!“

Po ukončení hovoru z celého Evanova chování vyzařoval chlad, což způsobilo, že teplota v místnosti prudce klesla.

Nicole se zachvěla, zkamenělá z toho, jak právě teď vypadal.

„Změna plánu. Nechat tě zemřít při autonehodě je příliš mírný trest. Nejdřív bys měla odčinit své hříchy.“

Odčinit mé hříchy?

Co... Co má v úmyslu?

Nicole byla příliš pohlcená svými myšlenkami, než aby si všimla, že Evan už otevřel dveře a dal příkaz bodyguardům venku.

„Dávejte na tu ženu pozor. Za žádných okolností nesmí opustit tuto místnost. A už vůbec ne bez mého svolení.“

Teprve tehdy se Nicole probrala.

Drží mě tu jako vězně! Ale moje tři děti na mě stále čekají v cukrárně!

„Hej!“

Než Evan vyšel ven, rychle seskočila z postele a hnala se za ním.

Byla však o krok pozadu.

Dveře se jí s hlasitým bouchnutím zabouchly před nosem.

...

Stříbrný Rolls-Royce pomalu přijel k vile Hillside, kde se už po obou stranách verandy uctivě seřadily dvě řady služebných.

„Pane Seete!“ pozdravily ho sborově.

Poté, co Evan zabouchl dveře auta, vzal dvě zabalené krabičky s cheesecaky a s úzkostným výrazem spěchal nahoru.

„Jak je na tom Kyle?“ Jeho hlas byl chladný, když se zeptal svého komorníka Blakea, který kráčel vedle něj.

„Zrovna teď zase zvracel krev...“ řekl Blake, hlas se mu mírně chvěl.

„Dostal své léky?“

Blake si povzdechl a odpověděl: „Kyle je zase vylil.“

Evan se na chvíli zastavil a zamračil se. „Dobrá.“

Když vyšli nahoru, Evan zjistil, že Kyleův pokoj je zevnitř zamčený. Opatrně zkusil stisknout kliku, ale ta se ani nehnula.

„Nechci to pít!“ ozval se zevnitř pokoje dětský protest.

„Otevři dveře, Kyleu. To jsem já, táta!“ naléhal na něj Evan drsným tónem, přičemž rozkaz v jeho hlase odpovídal jeho neústupnému postoji.

V tu chvíli v pokoji utichl veškerý hluk.

Krátce nato se dveře s cvaknutím odemkly.

Na druhé straně dveří stál pohledný malý chlapec, který připomínal křehkou panenku. Měl bledou pleť, zíral na Evana s rudýma očima a na rtech měl ukřivděný špulíček.

„Já ty léky pít nechci, tati.“

„Buď hodný, Kyleu. Jsi nemocný, takže musíš brát léky, aby ses uzdravil.“ Evan se sehnul a pohladil Kylea po vlasech.

Evan byl nechvalně známý svou chladností a bezcitností. Proto k onomu vzácnému jevu, kdy projevoval trpělivost a náklonnost, docházelo pouze tehdy, když šlo o jeho syna.

„Řekl jsem, že to pít nechci! A nejsem nemocný!“

Zničehonic se zdálo, že je Kyle z nějakého důvodu rozrušený. Pak s rebelským výrazem ve tváři odstrčil Evanovu ruku, připomínaje rozzuřené lví mládě.

„Co tedy vlastně chceš, Kyleu?“ Evan byl vzteky bez sebe.

Kyleovy velké a kulaté oči znovu zrudly a rty se mu začaly třást. „Chci svou maminku.“

Maminku?

Evan si okamžitě vzpomněl na ženu, která se před ním snažila hrát hloupou.

Před pěti lety ta žena předstírala vlastní smrt a chladnokrevně poslala svého malého syna rodině Seetových.

Ale ve skutečnosti si celých těch pět let žila šťastně!

Kyle je naopak od dětství nemocný. A po celou tu dobu trpí nedostatkem mateřské lásky!

Prokletá Nicole! Ty si vůbec nezasloužíš být matkou!

Evan se zhluboka nadechl, zřetelně vyslovoval každé slovo a řekl: „Kyleu, řeknu to ještě jednou, tak dobře poslouchej. Tvoje matka je mrtvá. Máš jenom mě – svého tátu!“

„Nechci to slyšet! Lžeš. Lžeš!“ Kyle si oběma rukama zakryl uši, tvář zkřivenou vztekem.

S hlasitým bouchnutím Kyle zabouchl dveře a rychle je znovu zamkl.

„Pane Seete, Kyle je koneckonců jenom dítě...“ řekl komorník s obavami.

„Zabavte mu později jeho Lego a iPad! Je načase nechat ho přemýšlet o jeho chování!“

S chmurným výrazem se Evan otočil k odchodu, ale po dvou krocích se zastavil. „A také řekněte v kuchyni, ať dál vaří ty léčivé byliny!“

...

U vchodu do The Passion.

Juanovy obsidiánové oči přelétly po jasně osvětleném baru.

Podíval se dolů na lokátor na svém zápěstí. Ano. Maminka je tady.

Všichni tři čekali na maminku v cukrárně velmi dlouho, ale ona se neobjevila.

Juan se bál, že se mamince něco stalo, a tak řekl Nině, aby vzala Mayu napřed domů, zatímco on ji půjde hledat.

Bylo to poprvé, co Juan přišel na takové místo. Jakmile vstoupil do baru, uviděl muže a ženy, jak se divoce vlní do rytmu na tanečním parketu; byla to změť propletených těl.

Dunivá hudba byla ohlušující a z chaotické atmosféry ho bolela hlava.

Přesto se tam nezdržoval, ale místo toho se rovnou rozběhl k soukromým salonkům v zadní části baru.

GPS ukazuje, že maminka je vzadu.

Juan však byl bezradný, když se ocitl tváří v tvář pokojům, které vypadaly všechny stejně. Je tu tolik pokojů. Jak je možné najít maminku?

Zrovna když se se zamračeným výrazem ponořil do hlubokých myšlenek, ozval se za ním hlas.

„Jsi to ty, Kyleu? Co tady děláš?“

Když Juan uslyšel ten hlas, otočil se. Pak zvedl hlavu a podíval se na vysokého muže v černém, s pochybnostmi vířícími v očích.