**Z pohledu Margot**

Bylo to už zhruba přes hodinu.

Věděla jsem to, protože jsem počítala každý nádech, každé seknutí ticha, které se mezi námi táhlo.

Coban bez jediného slova usnul na posteli, ruce složené za hlavou, a pomalu a klidně oddechoval – jako by ho na světě nic netrápilo. Jako bych nebyla necelý metr od něj a nesnažila se dýchat moc nahlas, aby ho to ve spánku nenaštvalo...

Černá židle