**Pohled Margot**

Čas ubíhal — jak dlouho, to nedokážu říct. Minuty, hodiny. Všechno to splynulo dohromady poté, co se pokojem prohnala bouře jménem Coban a zanechala za sebou ticho hlasitější než jeho křik.

Ruce se mi nepřestávaly hýbat, i když na mě má mysl křičela, abych se znovu zhroutila - abych víc brečela.

Třesoucími se prsty jsem složila poslední tričko a jemně ho vložila do krabice, kter