**Pohled Margot**

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam zůstala – zhroucená na podlaze cely, schoulená do klubíčka jako něco ubohého a malého, popadající dech v ostrých, přerývaných doušcích, které mě dřely v krku.

Ticho bylo ze všeho nejhorší.

Ani jeden krok. Ani syknutí dechu. Žádné zaskřípání pohybu za mnou, které by mi potvrdilo, jestli je stále tady.

Jen mé vlastní vzlyky rozléhající se prostore