**Pohled Cobana**

Činky se mi v rukou zdály jiné. Těžší, možná, ale ne kvůli oceli. Kvůli těm zatraceným slovům, která mi pořád ležela na jazyku.

„Omlouvám se, Bello.“

Řekl jsem to. Nahlas.

A vteřinu poté, co mi opustila ústa, jsem je chtěl vzít zpátky, nacpat je do té jámy, kde hnily všechny mé ostatní lítosti. Nikdy jsem se neomlouval.

Ani jednou v životě.

Omluvy byly slabost, díra, kterou může