**Pohled Margot**

To hlášení mi znělo v lebce ještě dlouho poté, co bachaři přestali křičet.

Patnáct minut... Patnáct minut... Patnáct minut...

Dech se mi nedařilo zklidnit. Ruce mi nedokázaly zůstat v klidu. Coban tu stále nebyl.

A já nedokázala přestat zírat na dveře jídelny, jako by jimi mohl každou vteřinou vtrhnout, stále ještě zalitý krví, stále zuřivý, ale živý a připravený mi s tímhle pomo