Pohled Cobana

Pokoj mi připadal příliš tichý.

Příliš klidný.

Jako by čekal, až se něco stane... nebo možná čekal, až konečně ztratím tu trochu kontroly, co mi ještě zbývala.

Seděl jsem na kraji postele, lokty opřené o kolena, ruce tak pevně sevřené, až mi pod blednoucími modřinami zbělely klouby.

Koleno mi neúnavně poskakovalo.

Nahoru.

Dolů.

Nahoru.

Dolů.

Rytmus, který jsem nedokázal zastavit.

Ani