Pohled Margot

Sotva jsem mu stačila.

Coban ani jednou nezpomalil.

Ani na chodbě.

Ani když jsme míjeli dozorce.

Dokonce ani když se kolem nás otevřely a zavřely dveře výtahu.

Jeho stisk mé ruky byl pevný – nepoddajný –, když mě za sebou táhl jako svůj stín, čelisti stále zaťaté, dech těžký, celé tělo mu bzučelo dozvuky toho, co se tam právě stalo.

A já?

Já se to všechno pořád snažila vstřebat...